V těchto dnech můžete zhlédnout v českých kinech dokumentární snímek kultovního režiséra Michaela Moorea O kapitalismu s láskou (v originále Capitalism: A Love Story). Jeho cílem, jak sám uvádí, byla kritika současného ekonomického systému.

Několik tisíc demonstrantů zabránilo v sobotu v Drážďanech blokádami poblíž centra saské metropole přívržencům německé neonacistické scény v jejich každoročním pochodu městem. Extremisté si jím chtěli připomenout letošní 65. výročí bombardování Drážďan Spojenci.

Tak je to tady, falešník Dzurinda konečně ve velké politice pomalu končí. Po dvou prolhaných obdobích v čele slovenské vlády už v opozici tlaku pravdy a lásky neodolal a Ficovu odhalení skutečných praktik pravice nemohl zabránit. Jeho zkorumpovaná rádobykřesťanská a rádobydemokratická asociální ultrapravice konečně ukáže svou pravou  tvář.

Někdo si možná řekne, že první novoroční článek by neměl být smutný, ale jestliže se vloni na přelomu roku odehrávalo cosi, co se nedá nazvat jinak než novodobý holocaust, pak je nutné takovou hrůzu připomínat, stejně jako si dodnes připomínáme šílenosti holocaustu z dob 2. světové války. Tím spíš, když to připomenutí za nás udělá Žid/Izraelec, dokonce dlouholetý poslanec Knessetu (izraelského zákonodárného sboru) - pak by nikdo neměl mít námitky ohledně nějaké zaujatosti či podjatosti atp. ... Haló noviny zveřejnily v pondělí jeho zářijový text k jedné objektivní zprávě o oné loňské agresi Tel Avivu v pásmu Gazy a já ho nyní na tomto prostoru z úcty k nevinným obětem brutálního bombardování dávám k dispozici celý! Třeba po třech týdnech bez vašich reakcí (kromě stálých příchozích) zde na blogu vzbudí nějakou pozornost...

Přijde vám normální, když středoškolský pedagog zadá svým studentům u příležitosti výročí 17. listopadu slohovou práci na téma Dopis Václavu Havlovi?  V době, kdy  masmediální vymývání mozků postupuje měrou stejně vrchovatou jako před  těmi 20 lety a kdy prostě je Havel znovu přiživován jako symbol a ikona  revoluce?

Dnes nabízím článek Jana Hrobaře, barda české žurnalistiky, hrdého Slovana a vlastence, který pranýřuje už nejméně 15 let neobjektivní informace masmédií o dění na území bývalé Jugoslávie, účelovou antisrbskou propagandu řízenou Washingtonem. Jeho následující článek je vševypovídající... (viz i dnešní HaNo):

V hudební anketě Český slavík Mattoni 2009 se naprosto zopakovalo pořadí z loňského roku, a to ve všech kategoriích hned na prvních čtyřech místech...

Tradičně nejvíce sympatií vzbudila na galavečeru Slavíků stříbrná Lucie Vondráčková.

Dnes nabízím zase článek Mirka Pořízka z Tovačova. Je opět brilantní! Až na pár drobností se zcela s autorem shoduji a vřele doporučuji pročíst v klidu, pomalu a bez předchozích emocí. Třeba pak autorovi navzdory nepříjemné pravdě, která se těžko připouští, budete muset chca nechca i něco odkývat...

Po

Je tomu už 20 let, co jsem v 16,5 roce svého života (plus necelé dva měsíce k tomu) 18. listopadu 1989 šel poprvé na Václavské náměstí cinkat klíči - na protest proti zásahu při demonstraci studentů 17. 11. na Národní třídě. Šel jsem takhle (zmasírován jednostrannými informacemi masmédií tušících naději ke změně) cinkat ještě asi 3x, dokonce jsem i tleskal při jednomyslné volbě Václava Havla prezidentem ČSSR (jakkoli mě to, že ho volili i všichni "komunisté", udivilo), a to navzdory tomu, že jsem od počátku nezakrýval, že by na Hradě měl usednout spíš Alexander Dubček.

Blíží se 17. listopad. Vymývání mozků o tom, jak "jsme bořili komunismus" - tedy něco, co ještě nikdy nikde na planetě neexistovalo - na nás vyskakuje odevšad, dokonce už i zpod víček konzerv s vepřovým masem. Stejně tak pohádky o tom, jak jsme se před 20 lety dočkali a konečně máme tu svobodu a demokracii...