K 20. výr. Velké listopadové sametové rev. (IV.)

Dnes nabízím zase článek Mirka Pořízka z Tovačova. Je opět brilantní! Až na pár drobností se zcela s autorem shoduji a vřele doporučuji pročíst v klidu, pomalu a bez předchozích emocí. Třeba pak autorovi navzdory nepříjemné pravdě, která se těžko připouští, budete muset chca nechca i něco odkývat...

Po 20 letech režimu opět čelíme velké společenské krizi
Před 20 lety byla v naší společnosti cítit silná poptávka po změně. Mnoho lidí už nevěřilo řečem politiků o přestavbě naší společnosti a cestě k socialismu a lepším zítřkům. Tehdejším politikům scházelo většinou to nejpodstatnější, tedy důvěryhodnost, chyběla jim přesvědčivost v tom, že to, co hlásají, myslí skutečně vážně. Ve společnosti vládlo viditelné napětí, lidé chtěli změnu.

Chtěli více svobody, chtěli více ovlivňovat veřejné dění, chtěli podnikat, cestovat bez omezení i na Západ, chtěli mít více kvalitního zboží v obchodech, větší nabídku služeb atd. Jistoty, které jim tehdejší společnost garantovala - jisté zaměstnání za jistou mzdu, poměrně dostupné a levné bydlení, dobré vzdělání a bezplatná zdravotní péče, považovali za jakousi samozřejmost, která jim zůstane zachována i po demokratizačních změnách.

Naivita
Řada lidí považovala za samozřejmé, že to dobré, co tehdy fungovalo, zůstane zachováno a k tomu se přidají další pozitivní změny jako právě zmíněné možnosti cestování, podnikání či větší nabídky kvalitního zboží. Noví mocipáni slibovali, že navážeme na dobu první republiky a opět se nám bude dařit dobře.

Zejména mladá a střední generace tehdy neměla povědomí o tom, jak se u nás skutečně žilo v období tzv. první republiky (jejich zkušenost se omezovala na to, co viděli ve filmech pro pamětníky z oné doby). Tuto dobu měli zidealizovanou jako období, kdy naše země zažívala všeobecnou prosperitu, vládla u nás slušnost a poctivost a hodní páni fabrikanti si vážili práce svých zaměstnanců a dokázali ji i dobře ohodnotit (můžeme ostatně nyní srovnávat s dneškem každý dle vlastní zkušenosti). Většina lidí ale postupně pochopila velmi dobře, že hodní páni fabrikanti sice možná existují - problém je v tom, že většinou jen v pohádkách či černobílých filmech. Vládla prý tehdy dokonalá idyla - zobrazená nejlépe ve filmech s Adinou Mandlovou a Oldřichem Novým.

Mnozí bohužel těmto pohádkám uvěřili, ten, kdo upozornil na velké nedostatky té doby - nezaměstnanost, chudobu, velké sociální rozdíly, byl ihned nemilosrdně označen za nepřítele demokracie a starou strukturu. Málokdo tehdy věnoval pozornost zkušenosti starší generace, která zažila skutečný život v naší první republice se všemi jejími aspekty - tedy nezaměstnaností, chudobou, stávkami, velkou hospodářskou krizí a následně i válkou. Očekávání změn před 20 lety bylo provázeno velkou nadějí a možná rizika byla záměrně zamlčována.

Pravdu slyšet nechtěli
Ten, kdo varoval před výprodejem národního bohatství, sociální nerovností, nezaměstnaností, bankroty podniků, byl ihned označen za škarohlída a bolševika, který nepochopil novou dobu. Bylo nám slibováno, že když se otevřeme světu, svět se otevře nám, že nám hodný Západ pomůže v budování prosperity. Jak to dopadlo, dobře víme. Už nám v našem státě nepatří žádný významný podnik, žádná významná banka nebo třeba vydavatelství knih a novin. Nebo také zemědělská půda, která se navíc často naprosto bezohledně likviduje ve prospěch stavební činnosti. Tučné zisky tečou do zahraničí. Naši zemědělci, ale i drobní obchodníci a živnostníci, živoří a mnozí z nich řeší dnes a denně základní existenční otázky. Vážně jsme toto před 20 lety chtěli?

Hlásalo se, že důchodci žili před rokem 1990 v chudobě a nedůstojných podmínkách. Jak žijí dnes? Stačí se zeptat ve svém okolí. Dozvíme se, že průměrný český důchodce obrací v ruce každou korunu, než ji vydá. Opravdu jsme před 20 lety toto chtěli? Scházejí prostředky všude, kam se podíváme a většina zaměstnanců žije podobně jako důchodci od výplaty k výplatě. Kdo může, ten si najde druhé zaměstnání, aby lépe uživil rodinu. Dnes a denně se hovoří o tom, že máme vážné problémy snad ve všech odvětvích, scházejí prostředky na modernizaci škol a nemocnic, opravy a výstavbu silnic a dálnic, výstavbu bytů nebo opravy památek. Scházejí prostředky i na kulturu, omezují se kulturní akce a mnohé knihovny už nemají ani na nákup nových knih a často musí z úsporných důvodů rušit i oddělení novin a časopisů. Nízké mzdy pracovníků v kultuře obecně není ani třeba připomínat, jde o známý a dlouhodobý problém, který stále zůstává neřešen. Domácí filmová tvorba produkuje více braků než kvalitní tvorby, kdysi světoznámý český animovaný film dnes téměř neexistuje.

Únik mozků
Pokud se před rokem 1989 často přizpůsoboval výklad historie (např. 2. světová válka) panujícímu režimu, nejsme na tom v tomto ohledu o mnoho lépe. Snaha o přepisování historie pokračuje i dnes, jen forma a prostředky jsou poněkud odlišné, což ale nic nemění na podstatě věci samotné.

Nejschopnější pedagogové, vědci či lékaři raději odcházejí do zahraničí, jelikož zde již nevidí perspektivu a vedení státu těmto lidem dává najevo, že si jejich náročné a společensky významné práce vlastně ani moc neváží. Před rokem 1990 nejschopnější také často emigrovali za lepším ohodnocením své práce. Po roce 1990 byl kvůli špatně provedené privatizaci zlikvidován obuvnický a textilní průmysl, sklářství a porcelánky, mnoho strojírenských závodů. Přitom právě tyto obory mnohá léta po světě šířily dobrý zvuk naší země a šikovnost českých rukou a hlav (česká obuv se vyvážela i na Západ - stejně jako textil, zemědělské stroje, nákladní auta, strojní zařízení, světoznámé byly české sklo a porcelán, optické přístroje, pivo atd., byl by to velmi dlouhý seznam, pokud bychom v tomto výčtu dále pokračovali). Většina lidí dnes nevěří v nezávislost našich soudů nebo policie, ba ani ve schopnost politiků účinně řešit společenské problémy.

Nerozhoduje odbornost
Do politiky se derou často lidé nepříliš vzdělaní a nepříliš mravně způsobilí, jejich hlavním cílem je v politice zbohatnout, jelikož ve své profesi by to nikdy nedokázali. Toto se dělo i před tzv. sametem, který měl přinést změnu i v tomto směru. Pro získání postu v politice či státní správě dnes často nerozhoduje odbornost, ale opět ta správná stranická knížka. Stejně jako dříve. Lidé dnes mají strach, aby nepřišli o práci a střechu nad hlavou, a tak ani nemají čas se zajímat o to, kdo a jak jim vládne, ale ani o společenské problémy. Proto raději mlčí, mnozí už vůbec nevěří v možnost změn k lepšímu. Tento stav našim neschopným a zkorumpovaným politikům přirozeně velmi vyhovuje. Stav, kdy občan mlčí, jelikož řeší denně vlastní existenční starosti, je pro ně naprosto ideální. Naši politici navíc stále požívají často naprosto nesmyslných výhod, příplatků (na dopravu, ošacení, asistenty, kanceláře atd.) a imunity, které nemají v zemích EU obdoby. Navíc tváří v tvář světové hospodářské krizi se nemají ani k tomu, aby si byť jen dočasně výrazně omezili své výhody a vyjádřili tak jasně svoji solidaritu s nezaměstnanými a sociálně slabými. Tyto jejich postoje hovoří samy za sebe a jsou v dnešní době a situaci zcela neospravedlnitelné. Nelze se divit, že mnoho lidí zcela rezignovalo na své volební právo a zájem o věci veřejné.

Kruh se uzavírá
V roce 1989 lidé většinově chtěli změnu, chtěli konečně řešit nahromaděné problémy ve společnosti a odvolat z funkcí špatné politiky - chtěli změnu k lepšímu a měli na to přirozené právo. Dnes jsme na tom podobně. Kruh se uzavírá. Mnozí žádají zachovat to pozitivní, co dnes máme a přidat k tomu ony dřívější jistoty. Tehdy považované za samozřejmé a automatické. Většina lidí dnes považuje za hlavní hodnotu stálou a jistou práci, dostupné bydlení, dostupnou a garantovanou zdravotní péči. Zároveň však mnozí až nyní v hospodářské krizi pochopili, že ani tyto pro ně základní jistoty nejsou nijak samozřejmé, ale že o ně musí bojovat.

Nezbývá než dát důvěru politikům, pro které jsou tyto hodnoty důležité a chtějí je prosazovat. Těžko naopak důvěřovat těm politikům, kteří si dopřávají luxusní dovolené ve vilách a jachtách v zahraničí a po návratu do své vlasti nám říkají, že se musíme všichni uskromnit. Tito politici dávno ztratili povědomí o tom, jak se dnes žije průměrné rodině. Řada z nich neví, kolik prostředků a za co průměrný občan dnes vydá. Má právo zastávat významnou veřejnou funkci politik, který ani pořádně neví, jak běžný občan dnes žije a s jakými problémy se musí potýkat? Jakou důvěru může mít politik, který žije v přepychu, na který si svou mizernou prací vlastně vůbec nevydělal? Asi takovou jako Miroslav Štěpán nebo Vasil Biľak v roce 1989. Rozdíl je jen ve jméně, dnes nikoliv Štěpán a Biľak, ale Topolánek, Langer nebo Julínek.