Dámy a pánové, věřte, nevěřte, je tomu tak - tomuto blogu jsou už tři roky. Tři roky které lze rozdělit do dvou etap. Ta první byla plná závratných změn a menších či větších životních radostí i zklamání, ta druhá znamenala uklidnění. Po vztahové rovině určitě. Dokonce i ta Itálie, která se v soužití dvou lidí tu a tam objeví, už je za námi...

Tak to máme za sebou. 4. červen na centrální travnaté ploše se Sekvojovci v trojské botanické se opravdu vydařil. Jedno je proto jisté - vzpomínky zůstanou... Chtěl bych moc poděkovat všem za milá přání a že nám držíte pěsti-štěstí a nikoli palce-kopance Vůbec nejvíc bych chtěl poděkovat Víťovi Bečvářů a všem  dámám, které nám na obřad přijely zazpívat

Málokdo ve svém životě zažije změnu století, no a už vůbec skoro nikdo dokonce změnu tisíciletí. Nějakých max 5 miliard vnímajících lidí tuhle šanci mělo před 10 lety, otázkou je, zda jí všichni přikládali zásadní význam. Ono někde také mají jiné kalendáře, jinde zas jiné starosti. Ale 10 let zpátky je vlastně minulost. Nám se teď láme desetiletí. Nultá léta vystřídají desátá. Když se ohlédnu zpátky a odpočtu-li dobu jeslí a školky, kdy jsem na rozdíl od toho roztomilého klučiny z Policajta ze školky neřešil ani to, zda kluci mají penis a holky vagínu, vstupuju tak jako tak už do 4. desetiletí svého života. A spolu s ním očekávám i zásadní změny v něm...

Dva roky!!! Ufff!!! To je pane věc, japa nám to letí... Co všechno se za ty dva roky stalo. Koho všeho jsem potkal, poznal, potěšil, ale i (nechtěně) zklamal, kým jsem byl (ne)pochopen, kým zrazen, kým obdarován... Byly to přelomové dva roky a ničeho, co se stalo, pěkně prosím nelituju. Mohl jsem občas být ještě více diplomatičtější, někdy pozornější, někdy méně slibovat (ač vždy to bylo v dobré vůli), ale pořád si myslím, že jsem toho svého Janoucha tak nějak tím slzavým kapitalistickým údolím provázel v mezích solidních možností...

Pořád tu tak střídám příspěvky politické a divadelní, zřídka sportovní (+ ankety), no a jak čas běží, už dlouho tu nebylo nic osobního. Možná proto, že jsem už půl roku tzv. ve vztahu a až na pár nabroušených momentů, kterými si ale musí projít každý svazek, je to zatím půlrok jedna báseň! Moje Mišička je totiž neskutečný stvoření...

Tak je zase další rok v pánu... A mně táhne na 37 - no děs!!! Se čtyřmi křížky na krku už bych moh bejt pomalu dospělej, což? Ale nějak se mi nece:))) A co teda dal a vzal 9. rok prvního desetiletí nového milénia?

Tak zní titulek dnešního vydání vánočních HaNo, které až do pondělka vyšly naposledy, neboť nás od zítřka čeká málokdy vídaná 4denní šňůra svátků, během kterých klasické deníky nevycházejí. Titulek, který vystihuje fakt, že v tomto systému bohužel Vánoce nemusejí být automaticky šťastné a veselé...

Tak mám za sebou zase jeden pořádně krušný den. Den, který mnohé dal, ale i vzal. Vzal zase jednu poslední naději (i když byla už malinkatá), ale (do)dal sílu bojovat. Jen škoda, že to všechno tak trochu bylo v obráceném pořadí

Tak se stalo, co jsem předpokládal. Ještě před začátkem nového školního roku (nové divadelní sezony) se na mém blogu objevil 10 000. klik...

Dík všem, kteří se podíleli na zatím nejlepší fanklubácké víkendovce u Pitrofat v Knovízi

Tak podle očekávání report Kristýnky Jiráskové ze III. fanklubácké víkendovky divadel Broadway a Hybernia u Pitrofů v Knovízi (u Slaného) nemá chybu. Stejně jako ona víkendovka...

S Mariánem Vojtkem, 1. bonusovým překvapením víkendovky (tím druhým byla neméně úžasná KiKi Bastienová)