Zcela nedávno jedna kolegyně na svém blogu si položila otázku Kam spěje společnost? Důvod, proč si tuto otázku položila, nebudu komentovat - zdá se být nesmyslně malicherným, ale ta otázka je na místě. Kam spěje? Inu, do záhuby! A to mílovými kroky! A těch důvodů pro tuto odpověď je bezpočet. Jedním z nich se zabývá od rána ČRo 1 - Radiožurnál. Jde o dětskou agresivitu ve školách (včetně

Ahoj Fšem:) Tak si představte, že tenhle blog se dožil 100 dní. A jako každá vláda dostává 100 dní hájení, i má maličkost se rozhodla vás všechny po 100 dnech požádat o oznámkování toho, jak se vám tu po těch 100 dní (ne)líbilo. Jako ve škole - však to znáte. Abych věděl, jak moc se zlepčit No a už od druhé stovky slibuju, že se naučím přidávat k článkům fotky, což chápu jako svůj největší dosavadní nedostatek. Mějte se fajne...

Pokud se chcete přesvědčit o tom, že všechno je složitější, jaké malichernosti občas řešíme a vydáváme je za velké problémy, možná by stálo za to, abyste se jednou za čas vydali za hranice všedních (středoevropských) dnů a hnedle knedle zjistíte, jak jsme malí a jak bychom měli vždy 2x měřit, než 1x říznem. Mně se to poštěstilo na služební cestě v Sýrii, odkud jsem včera přiletěl...

Sýrie

Jedna (snad dobrá) kámojda si vytkla za (správný) cíl předělat se na optimistu. A tak nějak pár z nás (aspoň na chvíli) strhla k tomu, abychom to zkusili s ní. Pro mě jako odjakživa konstruktivního pesimistu úkol nadmíru obtížný, ale když se nepokusíte něco změnit, tak si to pak jen vyčítáte... No, vydrželo mi to dva dny?

Nene, jestli se někam dlouhodobě posunu, bude to

Včera jsem sem pod vlivem jednoho zajímavého článku na jiném blogu zasadil mírně provokativní úvahu Feminismus či uražená ješitnost? z oblasti mezilidských vztahů. Jejím prostřednictvím jsem se chtěl dozvědět, zda je šance podat si do budoucna ruku s některými lidmi, na nichž mi navzdory jejich unáhleným reakcím vůči mé maličkosti pořád záleží..., zda je šance zakopat válečnou sekeru, kterou jsem já sám nevykopal.

Bylo mi jasné, že někteří se navzdory ZÁMĚRNÉ NEADRESNOSTI oné mé úvahy v daném textu najdou a tajně jsem doufal, že si ten článek vzhledem ke své inteligenci přečtou bez emocí a s rozvahou a třeba pak vemou mobil a napíšou textovku s přibližným obsahem: Ty vole, zase si nic nepochopil, ale mas pravdu v jednom: vsechno se to odehralo strasne rychle a ja jsem Ti dodnes poradne a KONKRETNE nevysvetlil/a ona PROC, ktera Te tak zajimaji. Proc na Tebe reaguju najednou tak podrazdene, proc jsi me zklamal. Pojdme se projit, vyrikat si to jednou provzdy, odhodit ten spolecny balvan a zkusit si rict Co jsme si, to jsme si, i kdyz uz to nikdy mezi nami nemuze byt takove jako driv... Chci toho snad moc?

Opravdu pro mě není útěcha, že z řádově stovek lidí, kteří mě dobře znají, mě 75 % bere a respektuje pro mé dobré a lepší vlastnosti a ty horší (a možná i některé vyloženě špatné), které (samo)zřejmě také mám - jako ostatně KAŽDÝ Z NÁS - ty bere s laskavou rezervou. Vážím si těchto tří čtvrtin, ale zároveň bych rád minimálně uzavřel příměří i s tolerantnějšími jedinci té zbývající čtvrtiny, která věrna černobílému vidění světa mě odsoudila buď rovnou, nebo postupem času si mě přehodila ze škatulky + do škatulky -, z přehnaně zbožšťující škatulky do nespravedlivé škatulky s názvem darebák... Já přitom tyto kolegy PROSÍM o snahu sejít se na zlaté střední cestě, cestě rozumu!

Zodpovědně říkám, že nikdy jsem v životě vědomě nikomu neudělal nic zlého, aby mě hned odsoudil navždy, nikdy jsem nikoho do ničeho nenutil! Ano, jsem cholerik a občas ve snaze pomoct radím možná až příliš striktně a nekompromisně, ale vždy jde jen o doporučení...

A osud oné úvahy? Bohužel místo očekávané SMSky jsem se dočkal OPEN výměny názorů tří čtenářek, kde dvě slečny (z nichž jedna mě přitom nezná vůbec) mě obviňovaly z netolerance (potažmo falše) a neochoty přiznat chybu a třetí se mě pro změnu zastávala. Tak jsem úvahu radši odstranil celou (tímto odpovídám na dotaz jiné ze čtenářek, která se do diskuse nezapojila vůbec) - zbytečné veřejné hádkovité výměny názorů si myslím totiž nic nevyřeší a ničemu dobrému nepomohou.

Řekl bych, že tolerantní jsem (s výjimkou přístupu ke kuřákům a jiným drogově závislým) dost a dost (určitě pak k těm, kteří jsou tolerantní ke mně) a vždy jsem ochoten se o vzniklých problémech bavit a zkusit je překonat. I vlastní chyby či podíl na nezdarech a nesrovnalostech bez problémů přiznávám, ale zároveň čekám, že z druhé strany se dočkám téhož! Dočkám se někdy? Pořád chci věřit, že časem snad ano... Příjemný den všem lidem dobré vůle!

Obávám se, že už jsem začal kroutit (minimálně začal) druhou půlku svého života a vzhledem k tomu, že jsem bohužel Darwinista (čili nevěřící), na snění o dalších životech (ať už v jakékoli formě) jaksi nemám čas. Já vůbec nemám čas skoro na nic, protože 2/3 dne téměř pravidelně věnuju práci. Či spíše pracem.

Ahoj všichni,
rozhodl jsem se, že si taky vytvořím blog na svetu.cz. Ne že bych neměl kde své názory ventilovat. Takových příležitostí mám spoustu a průměrně až 150 000 čtenářů denně k tomu... Ale tahle forma mi přijde taková lidštější. Vím, nebo aspoň tuším, že si to přečtou především lidé, na kterých mi záleží - a které jsem třeba (ač nechtěně) v minulých měsících nějak zklamal - i když jsem chtěl docílit opaku...
A taky chci říct NE různým nepravostem současného světa. A třeba právě tady, na svetu.cz (pise.cz) najdu nové čtenáře, kteří by se nikdy nemohli zařadit mezi těch 150 tisíc. A jestli jich bude jen 5 nebo 10, taky dobře.
Dopředu se ale přiznávám, že jsem vzhledem ke svému pokročilejšímu věku těsně za Kristovými léty jedním z počítačových poloanalfabetů, takže než se tenhle blog byť i jen vzdáleně přiblíží těm ostatním, které jsem měl možnost navštívit, uteče ještě hodně vody v řece.
Díky moc za trpělivost a třeba i za (sebe)kritické přehodnocení některých unáhlených závěrů ze strany mých přátel. Vážím si vás a nechci o vás přijít.
Strýček Pompo alias Romča