Přátelství, láska, důvěra

Obávám se, že už jsem začal kroutit (minimálně začal) druhou půlku svého života a vzhledem k tomu, že jsem bohužel Darwinista (čili nevěřící), na snění o dalších životech (ať už v jakékoli formě) jaksi nemám čas. Já vůbec nemám čas skoro na nic, protože 2/3 dne téměř pravidelně věnuju práci. Či spíše pracem. Pracem, které mě baví, přesto ale o leccos připravují.

O normální život. O plnohodnotné dlouhodobé vztahy, o správné seřazení priorit, o opravdová přátelství. Přátel mám dost a dost. Desítky určitě. Občas o nějaké přijdu vlastní blbostí (neohrabaností), občas zjistím, že někteří přátelé byli jen tzv. přátelé, kteří mě snad třeba i opravdu měli rádi, ale jen pokud jim z toho taky něco plynulo. Při prvním konfliktu vzali zpátečku. A stejné je to s láskama. Mám pocit, že když si s někým slíbíme lásku na celý život, že minimálně několik let vydrží. Že při prvních problémech si o tom otevřeně promluvíme a postavíme si mantinely, že si maximálně dáme žlutou kartu,ale ne rovnou tu červenou...

Pro mě je v každém vztahu - kamarádském, přátelském i partnerském - základem absolutní vzájemná důvěra. Možná je to naivní, ale je to tak. A nebudu se chovat jinak ani po spoustě zklamání, které jsem v tomto smyslu zaznamenal sám, nebo i - shodou okolností, nedorozumění - zklamání, které jsem jiným způsobil já. Nikdo totiž nejsme dokonalí a všichni děláme chyby. Opravdová přátelství, opravdové vztahy, ty by ale měly i sebevětší problémy překonat.

Já vím, že zejména mladší čtenáři těchto řádek - z řádu teenagerů - si budou říkat: Vrať se do hrobu, kecale..., protože ve svém věku mají právo na to trochu víc riskovat a i své názory a postoje vyřčené ve stavu prvotního nadšení (když nosíte známé růžové brýle) postupně korigovat. Otázkou však je, zda je normální se během pár měsíců měnit o 180 stupňů - tam už není všechno samo sebou - v jakémkoli věku.

Ale život jde dál. Musí jít dál. Přichystá nám spoustu nových přátelství (možná i láseček a lásek), přichystá nám i nová zklamání. Všichni si však zasloužíme svou 2. šanci. I kriminálníkům a vrahům moderní liberální "svobodomyslná" společnost dává 2. šanci (často se to v tomto směru až přehání), tak proč si nedávat 2. šance mezi sebou navzájem. Aspoň částečné 2. šance - když už není možný návrat se vším všudy. Zamysleme se někdy nad tím. Dar umět odpouštět by měl být darem blízkým nám všem. Jinak bude náš život chudý, chudší a nejchudší...

Krásné léto a slunce v duši přeje rozumbrada Pompo