Dětský pláč pod bombami Izraele

Můj kolega přeložil minulý týden ze zahraničního tisku článek Dětské dotazy, který je další vševypovídající obžalobou izraelského barbarského běsnění v Gaze na přelomu roku. I když je vševypovídající, nabídnu ještě jeden odkaz. A to na článek bývalého izraelského poslance Uri Avneryho, který se na rozdíl od většiny svých spoluobčanů nebojí nahlížet na xenofobní a teroristickou politiku své vlády správnýma, tj. pravdivýma očima... Naleznete jej po kliku na následující odkaz: www.halonoviny.cz/index.php?id=72871.

Dětské dotazy

Noora je skvělá dívka, má 14 let, jako hodně dětí v jejím věku zkouší psát povídky. I v angličtině i v arabštině jí to jde dobře, jsou to talentované pokusy, zahajuje své vyprávění, které otiskl v listu International Herald Tribune známý palestinský psychiatr Ejad El-Sarraj.

Noora je velice zvídavá, já jsem její strýc, kterého denně zahrnuje snad tisícovkou dotazů. Od svých osmi let chodila tady v Gaze do americké školy. Byl jsem členem školní rady a s jistou hrdostí sledoval, jak se škola i její žáci rozvíjejí. Problémy jsme měli jen jednou, když jakási fanatická náboženská skupina požadovala uzavření školy, protože prý vyučuje v »západním duchu«. Palestinská veřejnost se ale postavila proti, dala najevo, že na vzdělání je nejdůležitější jeho kvalita.

Náboženské fanatiky jsme přežili, izraelskou armádu ne. Třetího ledna školu rozbombardovala. Noora tam naštěstí v tu dobu nebyla, její přítelkyně Christine ale zahynula. Noora po ní truchlí, jenže zpráv o smrti lidí, které jsme znali, je v posledních dnech tolik, že Noora říká, že zármutek musí rozdělit, aby se dostalo na všechny.

Po prvním návalu smutku následoval příval otázek: Proč nám Izraelci zničili školu? Proč Palestinci nemají protileteckou obranu, abychom se mohli bránit? Proč nám nepomohou Američané, když jsem ve škole slýchala, že jsou hodní?

Odpověděl jsem jí, že hodní Američané nejsou u moci. Vyprávěl jsem jí o svém setkání s emisarem prezidenta Bushe Elliotem Abramsem, bylo to v roce 2006. Pan Abrams tvrdil, že USA neuznají výsledky palestinských voleb, v nichž demokraticky zvítězil Hamás. Tehdy byl Hamás připraven ke společné vládě s Fatahem, nedostal ani šanci.

Noora se ptá dál: Proč jsou Arabové (arabské státy) impotentní? Proč neprosíme o pomoc Rusko či Čínu? Na otázky, které zakrývají její bolest, není odpověď. Všechny děti v Gaze už po desetiletí večer žádají matky, aby byly s nimi při usínání a držely je za ruce, i tak spánek nepřichází. Všichni Palestinci, jimž je nad 20 let, nepoznali za svého života nic jiného než usínání se strachem, že smrt může přijít každou minutou. Jako psychiatr denně vidím následky, psychické zdraví lidí je výrazně podlomeno.

Noora se cítí nejlépe ráno, to se vyptává, jak by ona mohla pomoci a stále nás doma ujišťuje, že na nic jiného než na pomoc nemyslí. Jakmile však někdo z rodiny zapne rozhlasový přijímač a začnou se na nás valit nové zprávy o bombardování a obětech, Noora se uzavře do sebe, její tvář zbledne a nedostanu z ní ani slovo. Bojím se o ni, modlím se, aby její duše přežila těžké zkoušky.

Ale možná nejvíce se obávám, že se zeptá, kdy půjde do školy. Nemá už žádnou školu, kdovíkdy a zda vůbec bude v Gaze obnoveno vyučování. Její talent možná zhasne. Noora a její vrstevníci jsou naší budoucností, bojím se, že můžeme ztratit budoucnost, uvádí v listu International Herald Tribune Ejad El-Sarraj.