Sýrie - země, kde se rodily dějiny

"Zastavit! Dejte mi pět minut..." pronesl obvykle Eric Valenne, fotoreportér populárního cestovatelského časopisu Geostory pro Francii, Benelux i anglickou mutaci. Belgičan, jehož pět minut tu a tam znamenalo minut 45, ale hlavně člověk, jehož roztomilá rozvernost, nadšení pro vytváření unikátních fotografií ideálního okamžiku a na druhou stranu i nekompromisnost při prosazování svých představ sběru materiálu nám umožnila projet Sýrii zcela jinak, než jak by to bylo možné klasickým autobusem klasické cestovní kanceláře. Prostě žádné hop hop sem, hup hup tam a za 15-20 minut o dům dál...

Nám? Syrské velvyslanectví v ČR letos pro účast na cestovatelském VII. ročníku promofestivalu Hedvábná stezka 2008 oslovilo Haló noviny a týdeník Týden. Díky pomoci jedné známé jsme se s Klárou, kolegyní z Týdne, potkali už v letadle na přímém spoji Praha-Damašek (létá 2x-3x týdně) a těšili se, že do neznáma nepojedeme sami. Tou dobou jsme ještě netušili, že přímý spoj do Damašku obsadili ze dvou třetin jen hosté Festivalu Hedvábné stezky z celé Evropy. Praha totiž pro Damašek vedle Budapešti funguje jako ideální tranzitní místo.

Tři kanóny
Letěl s námi i Eric, jehož jsme ale poznali až na letišti v Damašku. První drobné zmatky a první rozkoukání na bezdomovci obleženou příletovou halu vystřídalo příjemné zjištění, že celý týden bychom měli jezdit v exkluzivně pro nás připraveném autě pro 6-9 cestujících. A to ještě jen v pěti lidech (včetně řidiče a průvodce). Jen my dva a Eric. Původně nás mělo být o dva Francouze víc (průvodce byl hlavně franštinář), ale že to dopadlo jinak, nikoho nemrzelo. Nejen proto, že Erikovy tři Canóny (obří profifotoaparáty) zabraly jedno samostatné místo a přibývající zavazadla se postarala o zaplnění zbylých zbytných prostor našeho většího auta či, chcete-li, menšího mikrobusu.

Jistotou byl i usměvavý řidič Ali, jemuž se líbila Fontána pre Zuzanu, resp. výběrové album ze všech tří dílů této česko-slovenské ságy, ba nepohrdl ani výběrem hitů Karla Svobody či Mistrem Janem Husem s Mariánem Vojtkem v hlavní roli. Ač většinou při pár tisících kilometrů dlouhé okružní jízdě Sýrií zněly místní arabské songy, malé hudební rozptýlení z našich zásob nebylo na škodu.

Země citadel
A tak jsme mohli vyrazit. První den do Maaluly, historické skalnaté perly křesťanství nedaleko metropole, druhý den do centra Damašku včetně Velké umájovské mešity, třetí den do Palmyry, čtvrtý k Eufratu, pátý do okolí Aleppa, šestý do jeho centra, sedmý do hor a na pobřeží Latakie a konečně osmý kolem legendárního Crac de Chevalier zpět do Damašku a po půlnoci na letiště směr návrat do drsné středoevropské reality.

Čtyři hotely, několik tiskovek a seminářů, ale hlavně poznávání. Poznávání země Úrodného půlměsíce, která patří mezi hlavní přípoje slavné 8000 kilometrů dlouhé Hedvábné stezky (součást přípoje vedoucího od Egypta přes jordánský Ammán), země, která se jako někdejší srdce-základna Persie a Mezopotámie považuje za kolébku civilizací (ona sama zaznamenává ve své historii 33 civilizačních kultur). Země, která 6000 let starý Damašek vydává za nejstarší hlavní město světa, země, ve které se v jejích dějinách psalo 16 různými písmy (od ugaritu až po arabské písmo, zhruba mezi lety 1400 př. n. l. až 700 n. l.), ale i země, která navzdory své poloze a problémům s americkou okupací stiženým sousedním Irákem se může označovat za symbol bezpečí a beztrestnosti.

Země, jíž by se v klidu mohlo přezdívat země citadel. I když citadel zbylo z původních 80 jen šest - alespoň dle tvrzení našeho průvodce Eliase - které jsme si prohlédli. Jsou výraznějšími pamětihodnostmi než stovky chrámů, klášterů, kostelů, hradů a zámků (sic si pod pojmem hrad nesmíte představovat zrovna Karlštejn). Navštívili jsme tyto památky v Damašku, Palmyře, Aleppu, citadelu al-Jabara na Eufratu, Salahedína v Latakii i sv. Simeona nedaleko Aleppa, takže můžeme porovnávat.

U mě rozhodně vítězí Salahedínova citadela v pohoří nedaleko pobřežního letoviska Latakie. A je to dáno právě zeleným hornatým okolím, do něhož je doslova zapuštěna. Mohutné hradby pak připomínají Velkou čínskou zeď a úchvatné přírodní scenérie na pokraji maximálně čtyřmetrových nevyasfaltovaných serpentin, kterými se na třech kilometrech dostáváte z jednoho vysokého návrší dolů do údolí a vzápětí stoupáte směrem k ještě vyšším skaliskům a obelisku Salahedína, opravdu lákají k tomu rozmáchnout křídla a poněkud si zkrátit cestu bez oktanů. "Přejdi až na kraj propasti, přivři oči, rozpaž ruce a představ si, jak vzlétneš. Až ty oči otevřeš, opravdu poletíš," vyzval mě Eric a měl pravdu. Byl to božský, neuvěřitelný pocit. Eric skutečně umí rozpoznat sílu okamžiku. Když jsem si něco podobného vyzkoušel o 14 dní později nad měsíční krajinou - mrakovými polštářky inverzí protkaných polských Západních Tater, už to tak nefungovalo.

Pouští
Boty jsme si v Sýrii povinně sundavali jen dvakrát - ve svaté Marii (syrské kopii Chrámu božího hrobu na Golgotě) v Maalule a v Umájovské mešitě. Mimochodem... Umájovská mešita jako jedna z nejvýznamnějších islámských staveb a nejdůležitější a nejvyhledávanější objekt v Sýrii tedy nic moc na první pohled. Kdyby mi ve spleti uliček a krámků nikdo neřekl, že tohle je ono..., tak bych středobod Damašku možná suverénně přešel téměř bez povšimnutí. Z vnitřního nádvoří už je to samozřejmě o něčem jiném a mešita založená v 9. století př. n. l. Aramejci jako chrám zasvěcený bohu Haddádovi se tu odhaluje v celé své kráse. Po Damašku (ale i jiných městech) se pohybujte v klidu taxíky, kterých je tu pomalu víc než ostatních aut, neboť cena je přijatelná a na oškubávání zahraničních turistů si tu na rozdíl od ČR nehrají!

Po prohlídce metropole následovala dvouproudová výpadovka (kam se pravidelně vešly až čtyři vozy vedle sebe) směr poušť a v ní se stylovou přestávkou v originálním víceúčelovém pubu Bagdád Café 66 oáza zvaná Palmyra! Palmyra (dříve Tadmur) leží zhruba 240 km východně od Damašku a 225 km západně od Eufratu. Jde o ruiny města z 2. století př. n. l. na ploše asi 50 hektarů. Až když sem přijedete, zjistíte, proč se Palmyra považuje za nejvýznamnější turistickou atrakci Sýrie a jednu z nejznámějších světových historických památek. Na prohlídku komplexu (včetně úchvatné citadely, Velké kolonády či Belova chrámu) byste si měli vyhradit nejméně jeden celý den, přičemž přespat můžete ve stejnojmenném městě se 40 tisíci obyvatel a solidními ubytovacími kapacitami.
My jsme si Palmyru skutečně užili. A to právě díky žhavému nadšení Erika a benevolenci Eliase k Erikovým výmyslům (navzdory tomu, že jen den předtím nás všechny trochu dopálil u Umájovské mešity). Především čas, kdy jsme na citadele ze 17. století (arabském hradu Kvala' at ibn Maan na kopci západně od ruin města) čekali na západ slunce a mohli vidět měnící se hry barev všudypřítomné pouště, byl k nezapomenutí.

K Eufratu přes Sergiopolis
A pak už jsme směřovali k posvátné řece Eufratu. Přestávkou po cestě bylo někdejší město Rasafa, spíš jeho ruiny na čele s opravenou bazilikou sv. Sergia (odtud Sergiopolis). Zatímco al-Rasafa pochází asi ze 3. století př. n. l., Sergio je ze 6. století. Zastavuje se tu ale zejména kvůli dochovaným zdím, které tvoří kamenné kvádry 550x400 metrů.

V úplně jiném prostředí než uprostřed nehostinné kamenité pouště s až 50stupňovými vedry se octnete u mezopotámské citadely al-Jabar. Na břehu Eufratu (či spíše přehradního a výletního jezera al-Asad) byla kdysi postavena kompletně z cihel. Pak ale byla několikrát přestavěna a upravena, ať už Nur ad-Dinem či později Mameluky.

Aleppo
Další citadela je dominantou druhého největšího syrského města, Aleppa. Metropole severozápadní Sýrie proslula zejména tím, že byla cílem populárních obchodních karavan. Proto jde o jedno z nejstarších obchodních měst Orientu. A že obchodního ducha má dodnes, to zjistíte v trhovnických uličkách ze 13. století zvaných souq (čti suk), které tvoří 12 kilometry obchůdků oblepené město ve městě. Dostane vás jak celkovou atmosférou, tak hlavně přívětivostí prodejců, kteří vás rozhodně do žádného smlouvání nenutí (to už se naštěstí odnaučili)...

"Ahoj lásko!" ozvalo se zničehonic za námi, když jsme procházeli kolem série obchůdků s koberci a uměleckými předměty. No ano, nebyl to žádný Čech (které jsme v Sýrii během naší týdenní cesty mimochodem dvakrát potkali také), byl to jeden z mladých prodejců, kterému se zalíbila Klára, ale hlavně asi potenciální obchod, který by z debaty s ní mohl vytěžit. A tak nám on i jeho kolegové vzápětí nabídli coby vhodný dárek nůž s česky psanou upoutávkou Dárek pro vaši tchyni (myšleno bylo na vaši tchyni), ovšem vzápětí jsme zjistili, že nejsme až tak důležití, že tenhle dárek mají zdejší obchodníci popsaný i v několika dalších jazycích včetně vzornou azbukou psané ruštiny.

Perlou Aleppa je ovšem jeho symbol, citadela (ukazující cestu karavanám), postavená na 50 metrů vysokém návrší. Původ této pevnosti na křižovatce karavanních tras je bohužel neznámý. Ale už tisíce let př. n. l. stál na vrchu syrsko-chetitský chrám, kde byl uctíván ochránce města a bůh počasí Baal (Haddád). Řekové toto snadno dostupné místo použili na stavbu akropole, kterou později arabští dobyvatelé využili jako obranné sídlo krále.

Z Latakie k Chevalierovi

Latakia (přímořský stát umístěný severně od Libanonu) nenabízí jen pohled na námi už vychvalovanou, do království zeleně zasazenou Salahedínovu citadelu, ale je především letoviskem pro línější turisty, kteří před poznáváním dávají přednost povalování na pláži. Ovšem i tady najdete řadu památek. Archeologické naleziště Ugarit či amfiteátr v Jabble. A přes hory a doly odtud cestou zpátky do Damašku můžete třeba (jako my) narušit plánovaný program své prohlídky a před jinými zajímavostmi Sýrie zvolit návštěvu další z nejslavnějších památek země, rytířského hradu Chevalier. Ten najdete u silnice spojující město Homs s přímořským Tartusem, v proluce v pásu pohoří táhnoucího se od turecké Antakye až k Bejrútu. Křižácká pevnost vznikla na místě původní pevnosti homského emíra založené v roce 1031. Úkryt pro křižáky a jejich koně časem ale padl zpátky do rukou muslimů, a tak je ve stavbě (dnešní podoba od 12. století) možné rozlišit gotické i románské stavební prvky vedle typicky arabských geometrických motivů.

Suma sumárum můžeme Sýrii (zejména na jaře a na podzim) nadšenému cestovateli rozhodně doporučit. Narazí sice občas na neskutečný úřednický chaos i některé prazvláštní místní speciality (jako je kouření v hotelových restauracích i během snídaně), ale pozitiva jasně převáží. Jen za pouhé čtyři hodiny můžete dýchat vzduch kolébky naší civilizace...

FOTO - autor (3) a Eric VALENNE, Geostory