Duše hor

Duše hor. Tenhle titulek už použila jedna ze dvou mých největších kamarádek-vrstevnic na svém blogu před několika týdny, zatímco já stále nenašel čas k tomu se rozepsat a poprvé ke svému článku dle slibu přiložit i fotky. K tomuhle článku to totiž jinak nejde! Tak až nyní... Případné lapsusy promiňte.

Stejný titulek volím proto, že je naprosto vystihující. Do Tater jezdím už od poloviny 80. let - naprosto jsem si je zamiloval. Je to pro mě bezkonkurenčně nejhezčí kout starého kontinentu a možná vůbec nejhezčí kout z těch, které jsem dosud ve svém životě v bezmála 50 navštívených zemích poznal. Tatry jsou malé, ale o to hezčí. Přesně v duchu "mého" kréda: Co je malý, to je krásný...

Tatry ale k tomu všemu ještě mají zvláštní kouzlo. Onu "duši hor", něco, čím vás přitahují a doslova magnetizují. Ovšemže nestačí podívat se do podhůří na Štrbské pleso či do Smokovců a z Hrebionku pak dojít do Lomnice. Tam "jen" zjistíte, že Tatry jsou nádherné. Aby vás ale pohltily zevnitř, musíte se vydat "až na vrcholky hor". Tatranské štíty pokořit není žádná švanda. Ani ty západotatranské, natož vysokotatranské. Tatranský ovál v sobě sice skrývá zvláštní tajemno od Zuberce až po Ždiar, od Chocholowské Polany až po Polanu Lysou, od Podbánského až po Zakopané, ale pokud chcete zažít extázi, pak musíte pokořit takové velikány jako Kriváň, Swinicu, Kopráč, Mengusáky, Giewont, Rysy, Slavkáč, Východnou Vysokou, Priečné sedlo či Jahňací štít (a to mluvím jen o vybraných turisticky značených vysokotatranských vrcholech). Až tam nahoře pod oblaky (a někdy i nad nimi) zjistíte, jak jste malí. Tam nahoře vedle potřebné pokory byste ale také měli prožít pocity neskonalého štěstí. Ne každým po zdolání výškového kilometru (a více) cloumají tyhle zvláštní pocity, ale kdo je aspoň trochu citlivý člověk, ten si to uvědomí.

V tu chvíli zapomenete na únavu, na nedostatek tekutin a energie. Na to, že se taky ještě musíte dostat dolů (což se leckdy podaří až za tmy), v tu chvíli si prostě připadáte tak trochu jako kosmonaut hledící na kouzelnou planetu s názvem "Tam dole". Tím spíš, pokud je váš emocionální zážitek umocněn takovými třešinkami na dortu, jako je např. inverze, která vytvoří ze středoevropského prostoru, v němž se pořád pohybujete, rázem třeba Antarktidu, nebo nějakou speciální měsíční krajinu (viz naše aktuální říjnové snímky z Trzydniowianského Wierchu). I tohle Tatry - jako každé další velehory - umí! Jenže i když máte to štěstí, že žijete v Alpách, v Himálaji, v Pyrenejích, Andách či Kordilliérách, víte, že za celý svůj život ty majestátní velikány neslezete. V Tatrách se to dá. Dokonce v nich ani nemusíte žít, abyste minimálně turistické chodníky prošli více méně všechny. Pokud ovšem nevážíte 117 kilo, s nimiž si už třeba na Ostrý Roháč nebo Orlu Perč netroufnete. Ale jinak, proč ne?

Hory na pomezí Slovenska a Polska jsou klenotem. Klenotem krásy, čistoty, ale i námahy a úskalí. Ať už lezete na vrcholy špičaté či oválné, vždycky se zapotíte. Tam nahoře, tam ale zapomenete na strasti vezdejší, na strasti zezdola. Tam dostáváte křídla. Ale pozor, raději nezkoušet. Stačí se rozhlédnout a pozorovat. Hlava se vám pročistí během minuty a hned je líp. Po půl hodině už máte v sobě energie na rozdávání, minimálně na půl roku dopředu. Ovšem ale musíte nahoru vyrazit jen tehdy, kdy je příslib alespoň polojasného počasí. Vylézt nahoru a vysílený nevidět nic - to může mít za následek právě opačné účinky. Ani potom se ale nenechte odradit. Jednou to přece vyjít musí. A potom... Potom se zamilujete a už víte, že se sem prostě vrátíte. Ty hory, ty vás totiž (skoro nikdy) nezradí!

Takže, milé Tatry, v červnu 2009 zase na viděnou...

Anebo možná už dříve?