Turgeněv-citát a já!

 

"Kdo nemá peněz, je chud

Kdo nemá přítele, je chudší

Kdo nemá SRDCE, je nejchudší"

rubriky:

moji přátelé

přihlášení

anketa blogu

odkazy:

galerie

archiv článků:

Dobrodružství v polských západních Tatrách

gif"> Povedené túry byly minimálně dvě (pět foteček zde pochází z jedné, ta 6. z druhé, na FB Mišky jich najdete víc), tak na co vzpomínat po celý zbytek života určitě mít budeme... Já vám nabídnu shrnutí v článku, který jsem opublikoval pro svého zaměstnavatele v srpnu - pod titulkem shodným s názvem tohoto článku. Tož pěkné počtení a vžití se s námi

Pod námi Morskie oko, nad ním terasa Czarnego stawu, Rysy a grzbety Miengusowskie - tam vlevo jsem prosím už nahoře kdysi byl, tam doprava se chystáme:)

Zahraniční turisté (a čeští mezi nimi dvojnásob) dělají velkou chybu, že při vyslovení pojmu Tatry (přesněji Vysoké Tatry) si promítnou »končiare« či plesa výhradně rozprostřená mezi Kriváněm a Havranem, resp. unikátní vrcholy Města Vysoké Tary na slovenské straně těchto největších evropských velehor na východ od Alp.

Mnozí možná ani netuší, že atraktivnější celková pětina rozlohy vysokotatranského oválu ale nepatří Slovensku, nýbrž Polsku, které je dnes už zcela rovnocenně dostupné!

Ještě by se to dalo chápat za minulého režimu, kdy zcela nepochopitelně byly hranice mezi slovenskými a polskými Tatrami neprodyšně uzavřeny, resp. i po roce 1989 (před vstupem obou zemí do EU), kdy otvírání se obou sousedů v kraji pod Tatrami postupovalo překvapivě jen velmi pomalu, dnes už ale pohraničníci z hřebenových turistických chodníků prakticky vymizeli a hranice v Lysé Poľaně/Lysej Polane už dávno neexistuje. Dokonce byly uvedeny do provozu dvě každodenní mezinárodní linky Zakopane - Liptovský Mikuláš a zpět (přes Chocholów) a Zakopane - Poprad a zpět (právě před Lysou Poľanu). Stále ale na těchto linkách přejíždějí převážně jen polští turisté do slovenské části Tater, resp. cizinci ze Západu (do Tater jezdí mj. i stále více Angličanů a Španělů) na obě strany, Čecha nebo Slováka směrem do Zakopaného však musíte hledat sakra složitě...

Češč

Ořešníčka jsem poznal až po čtvrt století - díky Mišce

Patrné je to i na polských značených chodnících, kde se neustále ozývá staré známé »Češč«, resp. »Dzieň dobry« (polští turisté se takto oslovují navzájem, aniž by se s »protisměrníky« znali), ovšem narazit tu na občany někdejšího Československa, to ani náhodou. Ještě tak Maďaři tu a tam ano, ti už pochopili, že Tatry jsou mezinárodním pohořím, ale tím to končí!

A přitom v polských Tatrách je opravdu stále více o co stát. Nejen v rázovitém horalském velkoměstě Zakopane, kde kromě neopakovatelné architektury a tradičních ovčích, kozích, ale i kravích a míchaných sýrů (tak řečených »oščiepků«) najdete na trhovištích, co se vám zlíbí, leč právě v horách. Polské tatranské turistické chodníky jsou velmi náročné, daleko náročnější než ty slovenské, a taková Orla Perč si nezadá (ač celá červeně značená) s lehčími horolezeckými štrekami! A není to jen Orla Perč (Stezka orlů), kde po vzoru slovenského Ostrého Roháče musíte zdolávat opravdu supertěžké hřebenovité přelezy, viklany, pahorky a traverz věží nejen za pomoci mnoha kilometrů řetězů, resp. i nejrůznějších žebříků, ale také máte po obou stranách dokonalou 400metrovou či ještě hlubší propast! Ano, třeba i v polských západních Tatrách, ač daleko schůdnějších, si můžete užít docela nečekané zážitky...

Když čtyři dny prší...

Když tři až čtyři dny docela hustě prší a pak prosvitne zčistajasna slunce, nic nedáte na upozornění horských vůdců, že byste neměli chodit do takových a onakých terénů, a po už z víc než 50 % zkažené dovče prostě utáhnete tkaničky a jdete, třebas vstříc tisícimetrovému převýšení. Tak jako my o posledním červencovém čtvrtku, když jsme nasedali do ranního busu ve Ždiaru, který nás dovezl na hranici s Polskem. Odtud už následovaly dva tzv. Przewozy osob (soukromé mikrobusky, které vás za lidovku převezou kamkoli) a přes Zakopane jsme si to štrádovali směrem polské západní Tatry, konktérně do Doliny Chocholowskej a odtud po asfaltu a hradské šup doleva nahoru do lesa do Doliny Starorobociaňskej až na Siwu przelecz a hřebenovkou na Ornak (nejprve vrchol a po té i stejnojmennou chatu v Dolině Košcieliskej). Za normálních okolností nenáročná pohodová túra někde na úrovni středně těžké procházky v Krkonoších či Nízkých Tatrách, leč po předcházející sprše zajímavý orienťák...

Místo klasického lesního chodníku, který měl během necelé hoďky pomalu přecházet do kosodřevinového pásma, se nám naskytl obrázek jako ze sci-fi - nebo skoro jako z právě proběhnuvších povodní v severních Čechách (ovšem v malém). Kluzké kameny, bahno a nové potůčky, které si to brázdily od vrcholků dolů cestou necestou, takže poklidná cesta se změnila v přeskakování vody a lehké našlapování v bažinatém terénu. Ačkoli jsme jednou byli nuceni dokonce ledovou vodu přebrodit bosky, neboť jsme bez náhradních ponožek nechtěli skončit jako vodníci, stejně se Miška nakonec durch botám neubránila a ždímala ostošest.

Kopřivy i borůvky

K tomu nějaké to popálení od kopřiv při alternativním obcházení rozvodněného chodníku, ale taky (na druhou stranu) spousta borůvek a konečně krásného počasí, kdy kromě slunce zvednuté mráčky na obloze připomínaly peřinkatý koncert! Nečekanou vodou jsme si to pochodovali (+ ještě pět dalších turistů za celé dopoledne) skoro až do sedla, ale v tom teple naštěstí i promoklé pohorky schly docela rychle (na rozdíl od dopadů krupobití na vrcholu slovenské Ostrvy o den později)...

Polské Tatry zkrátka i po letech znovu vřele doporučujeme. Ať už ty vysoké (viz snímky z přechodu od Morskiego oka do Doliny Pieciu stawów polskich, resp. pod vodopádem Siklawa), tak i ty západní!

Siklawa - největší vodopád Tater!

Výhled směrem na Vysoké Tatry z hřebene Ornaku

Zpět na hlavní stranu blogu