Nabízím podanou ruku

Včera jsem sem pod vlivem jednoho zajímavého článku na jiném blogu zasadil mírně provokativní úvahu Feminismus či uražená ješitnost? z oblasti mezilidských vztahů. Jejím prostřednictvím jsem se chtěl dozvědět, zda je šance podat si do budoucna ruku s některými lidmi, na nichž mi navzdory jejich unáhleným reakcím vůči mé maličkosti pořád záleží..., zda je šance zakopat válečnou sekeru, kterou jsem já sám nevykopal.

Bylo mi jasné, že někteří se navzdory ZÁMĚRNÉ NEADRESNOSTI oné mé úvahy v daném textu najdou a tajně jsem doufal, že si ten článek vzhledem ke své inteligenci přečtou bez emocí a s rozvahou a třeba pak vemou mobil a napíšou textovku s přibližným obsahem: Ty vole, zase si nic nepochopil, ale mas pravdu v jednom: vsechno se to odehralo strasne rychle a ja jsem Ti dodnes poradne a KONKRETNE nevysvetlil/a ona PROC, ktera Te tak zajimaji. Proc na Tebe reaguju najednou tak podrazdene, proc jsi me zklamal. Pojdme se projit, vyrikat si to jednou provzdy, odhodit ten spolecny balvan a zkusit si rict Co jsme si, to jsme si, i kdyz uz to nikdy mezi nami nemuze byt takove jako driv... Chci toho snad moc?

Opravdu pro mě není útěcha, že z řádově stovek lidí, kteří mě dobře znají, mě 75 % bere a respektuje pro mé dobré a lepší vlastnosti a ty horší (a možná i některé vyloženě špatné), které (samo)zřejmě také mám - jako ostatně KAŽDÝ Z NÁS - ty bere s laskavou rezervou. Vážím si těchto tří čtvrtin, ale zároveň bych rád minimálně uzavřel příměří i s tolerantnějšími jedinci té zbývající čtvrtiny, která věrna černobílému vidění světa mě odsoudila buď rovnou, nebo postupem času si mě přehodila ze škatulky + do škatulky -, z přehnaně zbožšťující škatulky do nespravedlivé škatulky s názvem darebák... Já přitom tyto kolegy PROSÍM o snahu sejít se na zlaté střední cestě, cestě rozumu!

Zodpovědně říkám, že nikdy jsem v životě vědomě nikomu neudělal nic zlého, aby mě hned odsoudil navždy, nikdy jsem nikoho do ničeho nenutil! Ano, jsem cholerik a občas ve snaze pomoct radím možná až příliš striktně a nekompromisně, ale vždy jde jen o doporučení...

A osud oné úvahy? Bohužel místo očekávané SMSky jsem se dočkal OPEN výměny názorů tří čtenářek, kde dvě slečny (z nichž jedna mě přitom nezná vůbec) mě obviňovaly z netolerance (potažmo falše) a neochoty přiznat chybu a třetí se mě pro změnu zastávala. Tak jsem úvahu radši odstranil celou (tímto odpovídám na dotaz jiné ze čtenářek, která se do diskuse nezapojila vůbec) - zbytečné veřejné hádkovité výměny názorů si myslím totiž nic nevyřeší a ničemu dobrému nepomohou.

Řekl bych, že tolerantní jsem (s výjimkou přístupu ke kuřákům a jiným drogově závislým) dost a dost (určitě pak k těm, kteří jsou tolerantní ke mně) a vždy jsem ochoten se o vzniklých problémech bavit a zkusit je překonat. I vlastní chyby či podíl na nezdarech a nesrovnalostech bez problémů přiznávám, ale zároveň čekám, že z druhé strany se dočkám téhož! Dočkám se někdy? Pořád chci věřit, že časem snad ano... Příjemný den všem lidem dobré vůle!