Zločiny kapitalismu (III.)

Lucka Rovná napsala 3. díl svých zamyšlení na téma Zločiny kapitalismu. Co dodat? Příjemné počtení nepříjemné pravdy. A nějaké to ponaučení závěrem přeju...

Zločiny kapitalismu (III.): Miliardy oknem, třetí svět na kolena

Kapitalismus je od svého počátku založen na koloniálním systému vykořisťování. Nebýt kolonií, ve kterých »vyspělé« Evropské státy drancovaly, loupily, využívaly levnou pracovní sílu a devastovaly tamní zdroje, kapitalismus by se nikdy nebyl schopen rozvinout. Tradiční koloniální svět se začal rozpadat po 1. světové válce, nicméně drancování kolonií pokračovalo dále celá 20. a 30. léta...

Po přerozdělení moci po 2. světové válce se svět rozdělil na dvě poloviny. Jedna polovina se vydala směrem k socialismu, který však mnohde přerostl v byrokratický, odlidštěný systém, co pohltil sám sebe... Západní svět se vydal na pokračující cestu kapitalismu. Tyto dva naprosto odlišné přístupy se znovu sjednotily až počátkem 90. let a vyčerpanému kapitalismu ono sjednocení vlilo novou krev do žil. Svět se znovu rozdělil na státy kolonizované a na kolonizátory. Akorát tomu v moderním světě říkáme jinak: země třetího světa a vyspělé státy. Terminologie se měnit může, princip však zůstává naprosto stejný.

Nejsme něco víc
Tyto vyspělé státy, které jsou už princiem svého označení považovány za »něco víc«, odčerpávají ze zemí třetího světa nejenom surovinové zdroje, ale využívají tamní levnou pracovní sílu a devastují jejich životní prostředí. Místo pomoci přicházejí na území těchto států chamtivé ruce, které uchopí a odnesou vše, co se jim zlíbí. Tento princip však funguje úspěšně nejenom v zemích třetího světa, ale i v rámci EU. Německé, britské a francouzské firmy přenášejí méně odborné práce na území států střední a východní Evropy, do tzv. servisních středisek, kde Čech, Slovák či Polák pracuje za třetinový plat než je minimální mzda v domovské zemi, v mnohem horších pracovních podmínkách, než by bylo v domovské zemi akceptovatelné. A mnohdy je za práci ještě vděčný.

Ani tento přístup však není pro kapitalismus dlouhodobě udržitelný. Křehkost kapitalismu spočívá v jeho základních stavebních kamenech, jimiž jsou levná výroba a drahá spotřeba. K nasycení trhů a vyčerpání zdrojů však musí zákonitě jednou dojít. Kapitalismus si je své slabiny velmi dobře vědom, a proto se snažil a snaží alespoň spotřebu uměle stimulovat půjčkami, hypotékami a nekonečnými úvěry. Reklamou a systematickou podprahovou kampaní se snaží lidem vnutit představu, že dluhy vedou k bohatství, že se na nich dá stavět a budovat z nich hodnoty. Tradiční hodnoty společnosti pro tento účel přetvořil, zesměšnil a ponížil a následně nahradil hodnotami novými, jimiž jsou spotřební statky jako ukazatele kvality člověka - auta, domy, peníze.

Iluze se hroutí
Před více než rokem se tato křehká iluze začala hroutit.

Nepřipravení bankéři, finanční makléři, ale i celé vlády stály na prahu změny, která ještě možná není změnou zásadní, nicméně je jedním z jejích prvních markantních impulzů. Svět založený na virtuální podobě bohatství se začal hroutit a rozpadat. Reakce vlád a bankéřů je na jednu stranu pochopitelná - snaží se za každou cenu tuto křehkou skořápku a iluzi »vyspělého« světa udržet v chodu, na druhou stranu je ovšem nesmírně nebezpečná.

Jako všelék zde vlády zvolily naprosto nelogický přístup - do bankovního systému nalily miliardy dolarů, aby zachránily iluzi fungující globální ekonomiky. Tyto peníze jsou de facto vyhozeny do vzduchu - jsou opět nality tam, kde nevytvářejí žádné trvalé hodnoty, negenerují nic nového a přínosného pro lidstvo. Kdyby byl stejný objem peněz použit např. na realizaci konkrétních cílů udržitelného života, ozdravili bychom jimi zásadně podstatnou část naší planety - za tyto peníze by se dala vybudovat ekologicky šetrná obydlí prakticky pro všechny obyvatele třetího světa.

Tvorba trvalých hodnot
Nejenom, že by tito lidé, kteří často žijí v obydlích vystavěných ze dvou kartonových krabic, měli kde bydet, ale vytvořila by se pro ně i pracovní místa, zajistila by se jim obživa, zůstaly by zde hodnoty trvalejšího charakteru. Tím by se světová ekonomika ozdravila mnohem přirozenější cestou, bez nutnosti dalšího drancování, vykořisťování a likvidace naší planety.

Místo hledání podobných cest se však nejmocnější lidé naší planety (představitelé G20) nedávno opět shodli na tom, že investují další ztracené miliardy do sanace dluhů bank, hypotečních a úvěrových ústavů. Tito vládci neuznávají, že v zájmu většiny obyvatel je nezbytná skutečná změna celého systému: finanční trhy přece nemohou diktovat potřebám lidí a planety, mají naopak přispívat k sociální spravedlnosti, ekonomické stabilitě a dlouhodobému rozvoji - tedy tvoření trvalých hodnot pro lidstvo.