Opravdu příšerný rok, ta 13ka. Ale nevzdám to!

Když jsem tu dával fotky našeho Robíska u příležitosti jeho půlročních oslav, těšil jsem se, jak sem v srpnu umístím další - tentokrát roční - set. Neumístil jsem. Staly se totiž mezitím okolnosti, které by mi znemožnily radost z onoho vkládání plně sdílet. A jestli se od té doby situace alespoň nepatrně posunula směrem k lepšímu, budu schopen říct až za pár měsíců, od poslední rány tohoto charakteru ještě neuplynulo příliš mnoho týdnů (naštěstí se to nijak netýká Robískova zdravotního stavu - je to kluk jako buk, přímo krasavec k tomu), ale aby toho nebylo málo, potkala mě další hrozná rána, tentokrát přímo morová:( Zkraje tohoto měsíce mi zemřela náhle, ve věku 77 let, maminka

S Robískem, mou maličkostí a strejdou "Johnem" na své milované chatě v Masečíně. Kus Tebe tam rozprostřu, neboj! A trochu vynesu i na "náš" Slavkovský štít...

Moje mamča ještě stihla Robískovi popřát k narozeninám (sic ho za ten rok viděla pořádně sotva 4x - částečně bohužel i svou vlastní vinou), ale dalšího setkání, které jsme plánovali na právě uplynulou neděli, prvních Bobíkových krůčků /sic zatím jen za ručičku/ ani otevření nového dětského centra na Krakově, které slibovalo šanci se vídávat s vnoučkem častěji - toho všeho už se bohužel nedočkala... Dokonce ani předčasných voleb, na které se moc těšila - v očekávání vítězství levice - už se nedožila

Máma byla dobrá ženská. I když, jako každý, měla také své mouchy. Strašně totiž lidi kolem sebe - rodinu a ty, které si oblíbila - milovala. Dokonce až tak moc, až tím občas unavovala. Jak jí navrhla napsat na parte její setra, tak mamka: Žila touhou a přesvědčením, že je schopna svou láskou učinit život svých bližních šťastnějším... A při téhle své cestě nebrala dost často ohledy na nic a na nikoho, dokonce ani na ty, které tak milovala. Prostě měla svoji "objektivní" pravdu a i za ostatní rozhodovala, že se s jejími vizemi musíme ztotožnit - pochopitelně ku prospěchu nás samých... A samozřejmě s postupujícím věkem se to prohlubovalo, takže se mamka proměnila v mistryni světa v paličatosti. I tak jsme jí ale pořád měli rádi a bude po ní strašné prázdno. Právě pro to její obrovské srdce a obětavost. Byla schopná si odříct pro nás první poslední, třebas i za nás dýchat. Řeknete si, že to je přece normální a že to by dělala každá máma. Ale není to tak jednoznačné.

Vzpomínám na 80. a 90. léta, kdy jsme ještě neměli (skoro) žádné spory a kdy mi po předčasné smrti táty (v mých osmi letech) byla bez debaty největší, mnohdy až jedinou oporou. Ač mě začala coby jedináčka (sama navíc povoláním pedagožka) trochu rozmazlovat, jen díky ní jsem si zamiloval hory, jen díky ní jsem mohl cestovat jako málokdo (ač jsme nikdy mezi vyšší střední třídu nepatřili), jen díky ní jsem se dokopal k tomu dokončit fakultu. Díky ní jsem pochopil mnohé politické a politologické, resp. historické souvislosti. Byla to prostě máma se vším všudy!

Mami, měj se tam fajn, je dobře, že už Tě nic nebolí a snad ani netrápí. Věz, že se budu snažit žít tak, abys ze mě měla aspoň trochu radost. A počkej tam na mě. Snad se naše duše (jsou-li, nezbývá než doufat) jednou tam nahoře potkají... Mám Tě moc rád