Nakolik netuctový bude tuctový rok 21. století?

Tedy druhý pokus o přelomové (z chronologického hlediska) zamyšlení nad tím, co nás čeká a nemine. A varování před "recepturami" kontroverzních organizací jako Mezinárodní měnový fond či Světová banka, jejichž recepty "reforem" všechny státy, které se dostaly do problémů, v tom bahně ještě více pošlapou až rozšlapou, než aby jim pomohly se z něj vybabrat...!

Řecko, Itálie, Portugalsko, Irsko, Španělsko i ostatní, kteří pomalu následují a ještě následovat budou (ale i hyperzadlužené mocnosti jako USA či Japonsko) se do problémů dostaly právě půjčkami. Není horší recept, než si půjčovat u soukromých investorů, bank - tím spíš na předepsané vysoké roční úroky 7,15 % a víc (třeba i na 30 let, pak se dostanou přes 200 %), úroky, které samozřejmě nemůže nikdo splácet! Do toho většinová struktura kapitalistického obchodování a zisku, kdy až 95 % zisků leží mimo výrobní sektor, mimo vytváření skutečných hodnot - tj. na finančním trhu, v burzovních i jiných spekulacích... Kvůli tomuhle všemu se neustále nehorázně rozevírají nůžky mezi jednotlivými společenskými vrstvami, proto jsme svědky globální krize kapitalismu - systému založeného na sobectví, na které také jednou zajde. Ale kdy už/až to bude?!

A jaký recept máme my, kritici neoliberálního diktátu MMF a spol.? Prosté - vyšší zdanění (a nikoli daňové prázdniny) nejbohatších, STOP sanaci neúspěšných bank a milionovým padákům neúspěšných managerů, naopak podporu růstu, konkurenceschopnosti, zaměstnanecké spoluvlastnictví, zkrátka zajistit, aby za krizi platili ti, kteří ji zavinili, ne lidi dole! Dnes je tomu přesně obráceně. Strůjci krize dál bohatnou a pracující dál chudnou. Ve Velké Británii už hovoří o dvou zemích - londýnské City a zbytku světa, kde mezi dělníky roste nezaměstnanost, bída, hlad... Přijde vám tohle snad normální?! Takovouhle svobodu a demokracii jste chtěli?! Ne? Pak musíte zvednout zadek a jít říct své NE! Jistěže tolik potřebnou systémovou změnu bez morální přeměny hodnotového žebříčku většiny populace neprosadíme, ale nemusí pršet, stačí, když bude kapat. Jak? Evropa není první, kdo se ocitl v podobné krizi. Osvědčený recept na přežití proto nabídl před Vánocemi německý tisk:

Rada Evropě – nevěřte MMF!

Roberto Lavanga je ve svých 69 letech žádaným mužem.

Telefon v jeho kanceláři často vyzvání. Právě ho úředníci Světové banky pozvali na seminář do Madridu. Chtějí jeho rady, jak si počínat při státním bankrotu, napsal německý týdeník Der Spiegel.

Lavanga to dobře ví, byl argentinským ministrem financí v letech 2002-2005, kdy právě s následky státního krachu musel bojovat. Evropany jeho rady nyní eminentně zajímají.

Argentina vyhlásila bankrot v roce 2001. Měla tak velké půjčky, že je nedokázala splácet, ani na úroky se ve státní kase nenašly prostředky. Navíc na radu Mezinárodního měnového fondu (MMF) držela uměle kurs svého pesa v poměru 1:1 k dolaru, což půjčky nevídaně prodražovalo. Krach okamžitě znamenal takový propad pesa, že argentinským střádalům nezbylo v bankách vůbec nic, občané přišli o všechno. Ne tak investoři. Ti se čtyři roky dohadovali právě s Lavangou, chtěli své investice zpět. Lavanga ovšem tvrdě odmítal, nakonec přistoupil na to, že dostanou 30 % ze sumy investic. Lavanga vzpomíná, že musel být nesmlouvavý, odmítal téměř každodenní intervence MMF, který trval na navrácení investovaných prostředků zahraničním bankám. Když je Lavanga tázán, jak se může Evropa poučit z argentinské krize, odpoví: »Mohla by, ale vypadá to, že Evropa je prostě nepoučitelná, jen sleduje, jak se propadá do bahna a nedělá nic.«

Na opakovaný stejný dotaz zavzpomíná, jak se Argentina řítila do krize a MMF protahoval jednání o »spásné« půjčce, podmiňoval ji restriktivními opatřeními – zvýšením daní, osekáním sociálních opatření. Když se MMF rozhoupal, bylo už pozdě. A tak Lavanga radí: »Hlavně nevěřte MMF, obcházejte ho obloukem.«

Argentina se z kolapsu vzpamatovala, ovšem občané své úspory zpět nedostali. Kolaps ale umožnil nastartovat relativně spravedlivé reformy, které by v jiné době parlament, ochraňující boháče, nepřijal. V krizi prošly a umožnily dynamický růst ekonomiky.

Lidé si za deset let staré události dobře pamatují. Třeba na epizodu, kdy rozhněvaný dav bral útokem prezidentský palác. Tehdejšího prezidenta Fernanda de la Rúze chtěli lynčovat, považovali ho za viníka krachu. Rúz urychleně odstoupil z funkce a před davem se zachránil útěkem v helikoptéře ze střechy prezidentského paláce. Několik let žil v cizině, když se země začala ekonomicky vzpamatovávat, vrátil se. Dodnes je ostražitý, na veřejnosti se objevuje jen v doprovodu ochranky, bojí se výprasku. Tvrdí, že byl obětí politiky MMF, který de facto v jeho zemi vládl. Souhlasí s Lavangem: »Vyhýbejte se MMF! A mějte na paměti,« vzkazuje Evropanům, »že čím déle budete zachraňovat Řecko, tím těžší následky budete muset řešit. Jestli už nejsou tak velké, že se vyřešit nedají.«

(jo)

HaNo, 23. prosince 2011