Kanárci zas začínají kouzlit?

Včera jsem zase po dlouhé době měl radost z fotbalu v podání brazilské fotbalové reprezentace, které fandím z celého srdce už od Mundialu 1982 ve Španělsku.

Můj Romário

To tehdy tým kolem doktora Socratese předváděl hračičkovský fotbálek plný nezapomenutelných parádiček, dělal z kopané opravdovou radost. Bohužel, právě tahle generace kolem Socratese, Falcaa, Juniora či Zica na žádný zlatý triumf paradoxně nedosáhla. Počkat jsme si museli až na generaci novou, generaci Romária (na snímku převzatém z internetu) a Bebeta. Ta už ke kličkám a fotbalové sambě přidala i notný kus taktického boje a po 24 letech v r. 1994 vrátila Pelého nástupníkům v kanárkových dresech vavříny nejvyšší.

Bohužel ani Romário (ač k tomu měl zatím nejblíž) nedokázal na Maracaná dovézt olympijské zlato - poslední vavřín, na který Conmebol Brasileira de Futébol se svými ovečkami zatím nedosáhl. Neuspěli ani borci kolem Ronalda a Ronaldinha, kteří se zasloužili v r. 2002 o "pentu", tak třeba se to konečně povede někomu z těch borců nejnovější fotbalové kanárčí generace pod trenérskou taktovkou Carlose Dungy, kapitána mistrů světa z r. 1994, kteří včera vyučovali Američany na konfederačním Poháru FIFA v JAR.

Včerejšek vůbec pro mě byl strašně cenným a hodnotným dnem a moc za něj děkuju jak jednomu nejmenovanému človíčku, tak pánům Julio Cesarovi, Luciovi, Felipe Melovi, Luizi Fabianovi, Gilberto Silvovi, Andre Santosovi, Mirandovi, Maiconovi, Ramirezovi a hlavně Robinhovi a Kaká, kteří vrátili všem oddaným brazilským fotbalovým fanouškům naději, že by se po totálním krachu před třemi lety v Německu za rok na MS v JAR opět mělo být na co v žluto-zeleno-modrém provedení těšiti.

Ať tak či tak, největšími jmény brazilské fotbalové historie pro mne zůstanou doktor Socrates (snad v jeho fotbalových školách rostou noví Edson Arantesové dos Nascimento), usměvavý "táta" Bebeto a hlavně můj největší idol, Mr. Goal Romário da Souza Fária!